Prožij každý svůj den naplno, jako by byl tvůj poslední!!!

Březen 2011

Už 4 roky?!

31. března 2011 v 10:34 | Ragosta33 |  Jared Leto + 30 Seconds to Mars
Právě uběhly 4 roky ode dne, kdy jsem poprvé zhlédla film Městská legenda a poznala tak i Jareda Leto. Song The Kill od skupiny 30 Seconds to Mars jsem sice znala už pár dní, ale poprvé jsem Jaredu tvář uviděla až toho večera 31. března! Ty 4 roky patří k mým nejlepším, které jsem za svůj život zažila, a Jared má na tom všem také svou zásluhu :D Už se těším na další zajímavé okamžiky... ;-)))

Ragosta 33



1 rok

18. března 2011 v 20:21 | Ragosta33 |  Jared Leto + 30 Seconds to Mars
Dnes je to přesně rok, kdy se v Praze konal 1. samostatný koncert mé nejoblíbenější skupiny 30 Seconds to Mars. Největším zážitkem z tohoto večera bylo samozřejmě zpívání na pódiu a setkání po koncertě ;-)))


Videa a fotky

17. března 2011 v 17:39 | Ragosta33 |  Los Angeles
Během našeho pobytu v L.A. jsme pro Vás vše zdokumentovali, takže teď se můžete podívat na výsledek ;-) Najdete zde video ze zpáteční cesty na letiště LAX, dále video složené z fotek pořízených našeho výletu, a také můj cover song ;-)))







Výlet do Los Angeles

17. března 2011 v 12:39 | Ragosta33 |  Los Angeles
Po měsících domluv se zahraniční agenturou přišla ta chvíle, na kterou jsem čekala už celé roky. Měla jsem odletět do "Města andělů- Los Angeles"! I když náš pobyt měl začít až 3. března, do Prahy jsme s bratrem jeli už 2. kvůli vlakovým spojům. Noc předtím jsem skoro nespala. Kupodivu jsem pak ráno byla čilá jako rybička :D Všechny věci byly sbalené, s naší rodinou jsme se rozloučili, takže se mohlo vyrazit na cestu. Šumperk jsme opouštěli těsně po osmé večer a Praha nás přivítala před půl dvanáctou. Metrem a busem jsme se dopravili až na ruzyňské letiště. Musím podotknout, že tohle byla naše 1. návštěva letiště. Let se plánoval až na 8:45, takže před námi byla probdělá noc (tedy přesněji řečeno, nespala jsem jen já). když se konečně se zpožděním otevřel check-in, byli jsme mezi prvními, které zde odbavili. Dozvěděli jsme se, že v Londýně přiletíme na Terminál 5, z kterého bude i následný odlet do L.A. Po odevzdání zavazadel a vyzvednutí palubních lístků jsme prošli pasovou kontrolou. Zbytek čekací doby jsme tedy už strávili v bezcelní zóně. U našeho vstupu jsme museli být nejpozději v 8:15. Předtím jsme ještě prošli 1. bezpečnostní kontrolou. Vše bylo ok. Za pár minut už nastala ta chvíle, kdy jsem poprvé měla vstoupit na palubu letadla. Nebudu vám nalhávat, že se mě zmocnil zvláštní pocit. Nějaké obavy tu také byly, ale hlavně mě zajímalo, zda stihneme další letadlo. Než jsme vzlétli, pěknou chvilku jsme kroužili po letišti. Ostatně, tak to bylo pokaždé. Ještě nám promítli, co máme dělat v případě nějakého nebezpěčí a další informace. Bylo vtipné sledovat letušky, které už vždy nedočkavě čekaly na ten moment, kdy budou moci ukázat nouzové východy. Vyloženě se na to těšily :D V tomto letadle jsme naposledy na několik dní zaslechli češtinu. Pak už následoval start letadla. Všude se popisovalo, že to je na letu tím nejhorším (kromě turbulencí). Mně to tak nepřišlo. Spíše mi dost vadilo, když letadlo začalo jednou za čas padat do prázdna. Na to jsem si za ty 4 lety opravdu nezvykla a v těchto chvílích jsem nebyla zrovna happy. Když mi občas zaléhaly uši, nebylo to nic strašného. Na cestě do Londýna jsme dostali každý housku s pomazánkou a malé mlíčko do kávy. To já jsem si raději dala můj zamilovaný džus. A věřte mi, že to nebylo naposledy. Za těch pár dní jsem vypila tolik džusu, jako snad nikdy dříve :D V Londýně jsme přistáli hladce, bylo něco kolem desáté dopoledne. Další odlet byl ve 12. Poprvé jsem byli ve Velké Británii, i když jen na letišti! Prošli jsme několika kontrolami, až jsme došli k té bezpečnostní. Zde se táhla strašně dlouhá fronta. Prohlídka byla tentokrát důkladnější, protože jsem musela už sundávat i boty. Následně jsme se z části A přesunuli speciálním "metrem" do B, našli si svůj gate a čekali na jeho uzavření. Těsně předtím jsme se od jednoho pracovníka letiště dozvěděli (který na nás původně začal mluvit francouzsky :D ),že se náš gate změnil. Naštěstí to nebylo tak daleko. Bylo nám divné, že bychom letěli skoro sami, ale na tabulích změna uvedena nebyla! Nakonec jsme vše zvládli včas a mohli tak nastoupit do letadla. Opět jsme měli štěstí, že jsme seděli až vzadu- na předposledních sedadlech :D Jelikož ale nastalo neplánované zpoždění, přes hodinu jsme seděli v letadle, než se konečně dalo do pohybu. Následně pilot ještě musel zvolit jinou trasu, takže jsme letěli směrem přes Grónsko. Ten pohled, co se mi naskytl, když jsem přišla k okénku, byl naprosto úchvatný! Bylo krásně vidět na zamrzlou půdu a ledovce. Něco podobného jsem zahlédla i na severu Kanady, ale k tomu si tentokrát přidejte i různé hory :D V letadle jsme se i přes dlouhou cestu postarali o zábavu a smích :D Na televizi jsme mohli mimo jiné sledovat, kde se zrovna nacházíme. Během letu se kromě jiného podával i tradiční anglický čaj. Jako hlavní jídlo zde bylo na výběr mezi těstovinami se špenátem a kuřecím nebo hovězím masem s brambory. Já si zvolila 1. variantu a bratr druhou. O stravování tedy nebyla nouze. Několikrát během cesty jsem se byla trochu projít, abych celkově protáhla tělo. To se mi osvědčilo i na zpáteční cestě. Jelikož jsem už 2 dny (když počítám čas do spánku v hotelu) nespala, byla jsem za celý let docela unavená a trochu nervózní. Když jsme ale začali klesat a já uviděla konečně L.A. z ptačí perspektivy, hned jsem nabrala další síly :D Zdálky jsem zahlédla slavný nápis Hollywood! To už jsem ale měla oči plné slz, které mi následně stékaly po tvářích. Ani nedokážu popsat ten okamžik, jak moc jsem byla šťastná, že se mi splnil můj obrovský sen! ;-) Přistání na letišti bylo tentokrát prudší, ale dalo se to vydržet. Přece jen tohle byl větší kolos než to malé "letadélko", kterým jsme letěli do Londýna :D Z letadla jsme vystoupili asi v 16:15, ale já si stále neuvědomovala, že už vlastně jsem v L.A. Bylo to vážně tak neskutečné ;-) Když jsme procházeli halou od gatu, pár lidí během cesty namátkově zastavila ostraha. Nás to naštěstí minulo :D Následovala kontrola cizinecké policie. Sektory byly rozdělené podle toho, odkud jste přilétali. Když na mě přišla řada, ukázala jsem úředníkovi pas, vyplněný dotazník o našem pobytu a letu, k tomu jsem ještě přidala povolení ESTA. Úředník se mě ptal, jestli letím sama nebo mám doprovod. Podle dotazníku totiž poznal, že jsme 2. Ukázala jsem tedy na bratra, kterého se úředník zeptal, jestli mě zná. Následovala konverzace o tom, co budeme dělat během pobytu, co chceme navštívit, jak dlouho zde budeme, kdo platil pobyt,... Řekněme, že kontrola byla dost podrobná a úředník hodně upovídaný :D Když přišla řeč na to, že pobyt neplatili rodiče (během hovoru se mi potvrdilo, že hodně studentů v Americe bydlí ještě dlouho doma), byl překvapený, že v tom má prsty produkce :D Ptal se, jestli zpívám operu :D Přišlo mi to dost vtipné. Opravila jsem ho, že je to spíš pop-rock :D Potom mi gratuloval k výhře. Po "krátkém" rozhovoru jsme každý museli dát otisky prstů a nechat se vyfotit. Poté se s námi úředník rozloučil a popřál nám hezký pobyt a šťastnou cestu domů. Konečně jsme mohli jít pro kufry. Čekali jsme na ně snad 3/4 hodiny. Už se tam začala objevovat zavazadla z dalšího letu, když se k nám dostaly naše kufry. Mohli jsme si tedy oddechnout, že vše je ok. Ještě nás ale čekala 1 kontrola. Znovu jsme ukazovali pas a ten dotazník. Úředník mi nechtěl vůbec věřit, že mám vážně tak modré oči, že určitě mám čočky :D Nakonec nás ale pustil. Když jsme vylezli z letiště, abychom našli náš odvoz, pohltila nás atmosféra města. Ani se to nedá popsat jedním slovem. Prvně jsem si samozřejmě všimla dopravy. Kam se hrabe Pražská magistrála :D Když jsem našla stanoviště odjezdů našeho dopravního spoje (větší modré dodávky Super Shuttle), ukázala jsem koordinátorovi svou objednávku. Za pár minut už jsme seděli v dodávce směr hotel. nebyli jsme ale jediní, koho vůz přepravoval. Proto, když jsme jeli k našemu ubytování, jsme se cestou zastavili i u luxusního hotelu Beverly Hills. Vypadalo to vážně jak z nějakého filmu. Tahle oblast hlavně s Rodeo Drive je opravdu velmi honosná, proto jsem se rozhodla, že není třeba tuto část města navštěvovat. Bratr se mnou souhlasil. Za prvé jsme to celé viděli z auta (jen ne 90210), za druhé bychom po těch ulicích jen chodili, ale nic bychom si nemohli dovolit koupit. Když uvedu obchody jako Prada a Chanel, určitě to vše pochopíte ;-) Přestože vzdálenost letiště k hotelu je asi 22 km, dopravit se tam kvůli několika zastávkám trvalo celou věčnost. Do hotelu jsme tedy dorazili kolem 19:00! Hned nás na recepci přivítal recepční, který nám sdělil, že se na něj můžeme s čímkoliv obrátit. Dozvěděli jsme se, že bazén, posilovnu a saunu můžeme využívat zcela zdarma. Nakonec jsme tam nešli, protože jsme celé dny trávili ve městě. Protože jsme tam byli skoro jako VIP hosti, měli jsme i každý výherní poukázky na 16 dolarů, které jsme mohli uplatnit na snídani nebo kterékoliv jiné jídlo. Dále jsme vyřídili nějaké formality. Jelikož jsem měla být druhý den o půl 10. ve studiu, potřebovala jsem zjistit dopravní spoj. Super Shuttle byl moc drahý, proto jsem preferovala bus. Recepční slíbil, že mi to vytiskne. Po příchodu na pokoj, kde mimochodem bylo povlečení z egyptského hedvábí, jsem obhlédla situaci, domluvila se s bratrem na snídani dle menu a šla si pro info o busu na recepci. Protože bus jet těsně po 8., objednala jsem snídani na 7. Poté jsem z rádia zaslechla What The Hell od Avril Lavigne! ;-) Neměli jsme ale nic na pití, proto jsme vyrazili na krátký průzkum okolí. Hodně obchodů tu zavírá už v 5, max. v 7. nakonec jsme našli jednu samoobsluhu, kde jsme si každý koupili 1,5 litru vody. Vrátili jsme se na pokoj, konečně jsem se dočkala sprchy :D Ovládání teplé a studené ale bylo trochu nepraktické. Pak jsem už na to našla fígl. Vybalili jsme si věci z kufrů a kolem 10. zalehli. Budíček jsem si na telefonu nastavila na 6. hodinu ráno. Stejně ale nebyl potřeba, protože jsem toho zrovna moc nenaspala. Už jsem přetáhla ten režim spánku a nemohla pořádně zabrat. Občas mě probudila i místní doprava, protože okno bylo do ulice. Jak už jsem psala, snídaně měla být v 7, ale kvůli tomu, že restaurace se právě rekonstruovala a jídlo se dováželo odjinud, se vše konalo asi v 7:30. Objednali jsme si Country breakfast- smažená vajíčka, opečené brambory ve šlupce i chléb, slanina, kečup, na pití samozřejmě džus (jak jinak). Po ránu toho bylo docela dost, já si dala jen ta 1. dvě zmiňovaná jídla. Pak jsme už pádili na bus. Naštěstí byla zastávka u hotelu. Ale nečekejte tu nějaký jízdní řád. U zastávky jsou uvedena jen čísla busů. Způsob placení je také zajímavý. Musíte mít připraven přesný počet, protože ten přístroj nevrací nazpět. Takže tam dáváte buď drobné nebo strčíte papírové bankovky a započítá se vám, kolik jste zaplatili. Kdo už má speciální průkazku, nechá ji prohlédnout čtečkou. Jedna cesta stojí 1,60 dolaru. na celý den je jízdenka za 6 dolarů. Samozřejmě jsme zvolili 2. možnost. Ještě,že jsem měla dostatek dolarů v různých hodnotách, jinak by to bylo dost špatné. Podle trasy, kterou nám dal recepční, jsme měli několikrát přestupovat a byli bychom tam tak akorát. Když jsme se ptali busáka, poradil nám ale ale jednodušší trasu. Později nás vysadil na jedné zastávce a řekl, kde máme pokračovat. Když to celé zkrátím, trošku jsme si zašli. V tu chvíli jsem zrovna neměla dobrou náladu, protože mi bylo jasné, že na to nahrávání dorazím později :-/ Nakonec jsme jedním busem dojeli k Universal Studios, kde jsme zbytek cesty ke studiu došli pěšky. Byli jsme tam v 10:15. Samotné nahrávání stejně mělo začít teprve v 10. Nesnáším, když někde přijdu později. Přece jen mám ráda dochvilnost. U vstupu do budovy stála už Ani (paní z produkce, která by mi pomohla, kdybychom během pobytu něco potřebovali) a Tony (producent). Velmi srdečně se s námi přivítali, až jsem to nečekala ;-) Já se hned omlouvala za zpoždění. mysleli si, že jsme zabloudili s autem (ale to by nám půjčili, kdyby jednomu z nás bylo 25). Vysvětlila jsem jim, že za vše může ta městská doprava. Po návratu na hotel jsem měla na telefonu hlasovou zprávu, kde mi Ani předtím volala, jestli jsem náhodou nezapomněla na nahrávání (jak bych mohla?), a že bude čekat před studiem. Bylo vtipné si to takhle zpětně večer poslechnout. Potom jsme šli přímo do studia, kde mi předali zlatou desku k filmu Get Him To The Greek. Původně jsem to pochopila tak, že na tu desku mi dají můj cover. Ale i tak to bylo hezké překvapení a dárek na památku. Nabídli nám i nějaké občerstvení, ale protože naše snídaně byla dost sytá, s díky jsme odmítli. Ale vodu jsme si vzali, protože venku už bylo docela horko, takže nám po cestě vyprahlo. Nejdříve jsme se seznámili s prostředím. Řekli nám, že celý proces nahrávání je zábava, tak si to máme užívat. Ptali se mě, jestli jsem trénovala zpěv. Bavili jsme se i o tom, odkud přesně jsme, sdělili si nějaké postřehy o ČR a Americe a už se nachýlil čas, kdy jsem měla jít nahrávat! Už jste asi napnutí, jaký song jsem si nakonec vybrala, že? Nebudu Vás už tedy více trápit. Rozhodovala jsem se mezi P!nk, Avril a Hilary Duff. S I Don't Believe You jsem sice vyhrála soutěž, ale celkově je to smutný song. To platí i o Nobody's Home. Nakonec jsem si tedy zvolila Someone's Watching Over Me. Tu píseň mám ráda od první chvíle, co jsem ji slyšela v mém oblíbeném filmu Nikdy to nevzdávej! (Raise Your Voice). Z textu je podle mě podstatnou zprávou to, že stále existuje naděje na lepší zítřky a na Vaše počínání někdo dohlíží. Song můžu poslouchat, když mi není zrovna 2x do smíchu (pak mě to povzbudí), ale i když mám náladou dobrou. I Ani mi následně řekla, že se jí strašně líbí poselství songu. Mohla jsem si vybrat i úplně jinou písničku, ale přestože není lehká, zpívám si ji docela často a hodně mě baví. To je asi to nejdůležitější. Možná někteří z Vás čekali spíš někoho jiného, ale snad Vás můj výběr nezklamal. A teď už k recording session :D Tony mě zavedl do takové menší místnosti, kde mi připravil mikrofon a sluchátka. Zavtipkovali jsme si, že to musí vše nachystat níž, že nejsem zrovna moc vysoká :D Poté tam přišel bratr, aby si mě vyfotil. Následovala technická zkouška, kde tony pustil začátek hudby a já si zkusila úvod textu. Vše sedělo, takže jsem 2x nebo 3x zazpívala celý song. Pak bratr šel zpět do studia. On, fanoušek metalu, musel tu písničku slyšet tolikrát. jsem ráda, že to všechno vydržel a byl tam se mnou ;-) Pak jsem jednotlivé sloky třeba 2x zopakovala. Když jsem jednou v té záplavě nadšení, kdy jsem se do toho nahrávání tak vžila, nevyslovila nějaké slovíčko úplně celé, tony to dozpívání stopl a řekl, ať to trochu líp čtu a méně zpívám srdcem ;-) Asi pochopil, že si to vážně užívám! Nic podobného jsem ještě nezažila a už asi také nezažiju, ale hrozně moc mě to bavilo! Byla jsem z toho naprosto nadšená. když bylo asi po půl hodině dozpíváno, vrátila jsem se zpět do studia, kde mě hrozně chválili, jak to bylo super. Nebudu zapírat, že se to hezky poslouchalo ;-) Musela jsem jim ale říct, že ten zpěv nebyl úplně 100% Vím, že v tom byly ještě rezervy. To musím přiznat i já sama. Před odjezdem jsem totiž dostala angínu. Ještě ve středu 2. jsem nebyla téměř schopná zpívat. Proto se sama divím,že to nakonec všechno dobře dopadlo. Oni mi navíc řekli, že to ani na hlase nepoznali :D Následovala úprava písně na PC. Vysvětlili mi, že Tony je přes tyto věcičky mistr ve svém oboru. Jiným to trvá třeba 5 dní, ale on to má během chvilky. Na moment stávkoval program, který na to používá, ale vše se zvládlo. V podstatě mě hned při příchodu zpět do studia řekli, že u většiny interpretů mají popsané stohy papírů, kde dělají chyby. U mě prý ani nebylo pomalu co psát :D Ani si neustále notovala a říkala, že mám moc pěkný hlas, cítění a zvládám měnit tóny, jak je v písni potřeba. Tony to potvrdil :D Bavili jsme se i o hudebním průmyslu, dozvěděla jsem se nějaké informace, které by ale neměl slyšet nikdo další :D Vlastně jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku celého toho procesu. Když si Tony všiml, že bratr má na tričku Avenged Sevenfold, hned ukázal typické metalové gesto a přidal info, že s nimi také spolupracoval. Mezi další interprety patří např. Enrique Iglesias, Avril Lavigne, Eric Clapton, Madonna nebo Britney Spears. Dále jsme mluvili o angličtině. Prý mi je v songu dobře rozumět a i během hovoru s nimi je vše ok. Pak padla hláška: "We're so lazy!" Týkala se toho, že oni se už nemusí učit cizí jazyk. Celkově jsme si i popovídali o životě a co budeme dělat zbytek dne. Zmínila jsem se o Universal Studios. Ani mám nabídla odvoz. Ale bylo by mi trapné, kdyby nás ten kousek vezla autem. Řekla, že máme i rezervace v The Ivy. V tu chvíli měli jiskřičky v očích, že je to tam vážně skvělé. A co Tony udělal s mým coverem? Nejprve zkontroloval můj zpěv v programu, který ukazuje melodii. I podle kompu jsem neudělala žádnou chybu :D Následně na stopě umazal, kde bylo slyšet nádech. Na konci 2. refrénu je můj hlas slyšet víckrát. Pak už se jen upravila intenzita jednotlivých nástrojů karaoke songu a vše bylo hotovo. Když se pak rozezněla finální verze coveru, Tony seděl u mixážního pultu se zavřenýma očima a úplně si to vychutnával ;-) Myslím si, že v tu chvíli to byla pro mě velká pocta. Když vezmu v úvahu, ským už pracoval, je to vážně bomba! Ještě mi Ani prozradila, že když Tony nahrává nějaký song, má to většinou zeslabené, ale mě si docela osolil :D To potom potvrdil i bratr ;-) Tonyho jsem pochválila, pak šel vypálit CD a ještě mi mi song poslal na mail. Udělali jsme si společnou fotečku a už nastal čas loučení. Tonymu jsem za vše poděkovala, Ani jsem ještě sdělila, že to opravdu byla zábava. Výsledný song mě totiž vzhlkedem k okolnostem opravdu překvapil ;-) Na rozloučenou nás Ani oba objala a ještě jednou nabídla odvoz. I po měsíci od nahrávání mi přišel ze studia mail, kde mi napsali, že se jim můj zpěv líbil! Kdo nezažil nahrávání ve studiu, tak úplně nepochopí ty pocity, které jsem v těch chvílích prožívala. Nikdy na tento zážitek nezapomenu!!! Na Vás je teď posoudit můj cover song. potom jsme tedy šli do Universal Studios, kde nás ke vstupu zavezl malý autobus. Musím říct, že jsme si tam užili zábavy, udělali pár fotek a všechno pořádně prozkoumali ;-) Dokonce jsem se tam prošla po červeném koberci :D Ceny tam zrovna příznivé nebyly. Rozhodli jsme se, že si něco na jídlo koupíme po návratu na hotel. Jenže to jsme nevěděli, že to bude trvat tak dlouho. Od studií naším směrem vedl jen 1 bus. Řidička nám potvrdila, že s ní dojedeme až k hotelu. Už jsme jeli ale docela dlouho, což se nám zdálo divné. Ty ulice, kterými jsme projížděli, jsem vůbec neznala. Už 2 turistům poradila špatnou cestu, a když mi řekla, že jedeme trochu (pořádně) jinak, než je původní trasa (zastávka tohoto busu je u hotelu), najednou nám neuměla poradit. Pak ale přišla na řešení, že bychom několikrát přestupovali a jeli i metrem. Nakonec jí ale jiný řidič poradil lepší trasu. Stejně jsme ale cestou projeli mrakodrapů, City Hall nebo China Town ;-) Na jedné zastávce jsme nastoupili na jiný bus, ten nás zavezl blíž k hotelu. Kousek jsme šli pěšky a nasedli na poslední bus, který jel až "domů". Na večeři jsme si koupili čínské nudle se zeleninou, výhonky a kuřecím masem. Na pokoji jsme našli na uvítanou malé čokoládky a předpověď počasí na další den. Náš 1. den v L.A. byl za námi. To sobotní ráno jsem se opět probrala hodně brzy. Snídaně byla objednána na 7, ale protože byl víkend, došlo ke zpoždění objednávky asi o 2 hodiny! Jako omluvu nám to jídlo nepočítali a místo toho jsme si mohli vybrat oběd nebo večeři. Navíc nám k jídlu přidali ohřáté ovoce a pití zdarma. Tomu se říká luxus :D Do města jsme proto vyjeli až kolem 10. hodiny. Na dnešek byl v plánu Sunset Boulevard. Jelikož se nachází v blízkosti Hollywood Blvd., mohli jsme si pomalu vychutnávat život hvězd. Pár jsme jich zahlédli, jak fotí reklamy. Ale byli to všichni rapeři, které jsme vůbec neznali ;-) Je to trochu paradox, že je považují v USA za hvězdy, ale u nás po nich neštěkne ani pes :D Více nás ale zajímalo Guitar Centre. U vstupu najdete na chodníku slávy otisknuté dlaně těch, kdo něco znamenají pro rockovou hudbu. Nachází se tu i speciální muzeum rockové muziky, které ale teď bylo bohužel v rekonstrukci :-/ Aspoň jsme se podívali dovnitř obchodu, kde si klidně můžete zkusit zahrát na kytaru. Toto místo bylo hlavně lákadlem pro bratra, který si později v jednom podobném obchodě koupil ladičku na kytaru. Sunset mě vážně zaujal, je to zajímavá oblast. Ten den bylo venku neuvěřitelných 32 stupňů, takže poté, co jsme si koupili pizzu, jsme se pomalu vrátili zpět na hotel. Přece jen to byl pro nás po tak dlouhé zimě docela nezvyk. Podle předpovědi na internetu tam mělo být okolo 20 stupňů, ale tohle mě trošku (ale mile) zaskočilo. Aspoň jsem získala v roce 2011 1. "opálení" :D Po návratu na hotel jsme se osvěžili a převlékli se do slavnostního. Před námi byla totiž večeře v proslavené restauraci The Ivy. Rozhodli jsme se, že si uděláme krátkou procházku a do restaurace dojdeme pěšky. Po cestě jsme se ještě zastavili v Beverly Center a přilehlých obchodech okouknout, co tam mají zajímavého. Pomalu jsme se přiblížili k Robertson Blvd., ale protože rezervace večeře byla až na 7, rozhodli jsme se, že si ještě projdeme místní obchody a podniky. Asi ve 3/4 na 7 jsme konečně vešli do The Ivy, kde tradiční bílý plot byl ozdoben světýlky (jak na vánoční stromeček). Vevnitř jsme potvrdili svou rezervaci a vybrali, že budeme jíst venku. Myslela jsem si, že tam bude hezčí atmosféra. Ale trochu jsem se zmýlila. Vevnitř jsem byla zklamaná a bratr určitě také. Přece jen jsem si v duchu představovala trochu něco jiného, nebála bych se použít i slovo lepšího. Stolečky tam jsou na sebe nacpané, že tam skoro nevlezete. naštěstí jsme seděli na kraji. Nevím, co na té restauraci ti lidé vidí. no nic, představa, se prostě minula s realitou :-( Předem jsem si na netu našla jejich menu,. Co nám ale přinesli, vůbec neodpovídalo tomu, co jsem si vyhledala. O cenách se raději zmiňovat nebudu. Nakonec jsme si objednali zase pizzu, protože moc velký výběr tam nebyl. Pak nám řekli informaci, o které se nikde nepíše. Každá osoba zde musí utratit minimálně 20 dolarů! Nakonec se mi podařilo ukecat číšníka, že 2 pizzy rozhodně nechceme. Předem Vám radím se ale zeptat na průměr té italské pochoutky. Dost se to liší. Po zaplacení jsme se zase pomalu vrátili na hotel, kde jsme snědli naši slavnostní večeři. Závěr večera sice nebyl přesně podle mých představ, ale člověk má zkusit všechno, ne? I tak jsme se ještě dobře pobavili a jídlo bylo také ok. Opět jsme měli přichystané čokoládky s předpovědí počasí. Zajímavé ale bylo, že s každým dnem bylo o čoko míň. Asi nám odpočítávali odjezd :D Ráno nám přinesli snídani zase o něco později, ale tentokrát to nebylo tak dlouhé čekání. Na dnešek jsem měla objednanou i vaječnou omeletu s houbami a špenátem. Každý den ty porce byly tak velké, že se to vážně nedalo všechno sníst :D Protože nás ale čekal dlouhý den, snažila jsem se najíst, co nejvíce to šlo. Konečně dnes uvidím Hollywood Blvd.! Opravdu jsem se těšila. Cestou busem jsme zahlédli, že se na Fairfax konají trhy. Vystoupili jsme a došli ke vchodu, kde po nás ale chtěli vstupné. Nebudu přece platit za to, že chci jít nakupovat. To mě odradilo. Bratr to komentoval trochu ostřeji a prodavač mu na to řekl: "Oh, yes!" :D Se smíchem jsme se pomalu vypařili. nastoupili jsme na další bus a dojeli nejprve na Sunset, kde jsme prošli zbývající část, která se včera nestihla. Došli jsme až k latinskoamerické čtvrti :D Potom jsme takovou klidnou uličkou, kde byste snad ani nepoznali, že jste v centru L.A., došli až na Hollywood Blvd. Dočkala jsem se té chvíle, že můžu být na tak zajímavém místě! Cítila jsem se naprosto happy, že mohu být toho všeho součástí ;-) Poslední celý den v L.A. jsem si chtěla pořádně užít a myslím si, že se to vážně povedlo. Na první pohled Vás tady kromě chodníku slávy zaujmou všemožné reklamy, které hrají barvami, hustá doprava, spousta turistů (ano, i těch, co neustále fotí :D ). Byla zábava hledat na chodníku hvězdy osobností, které známe. Pár hvězdiček jsme pro vás vyfotili, ať z toho také něco máte ;-) Protože jsme si za předešlé dny nekoupili nic na památku, měla jsem tak v plánu učinit dnes. Sama ve skrytu duše jsem stejně chtěla mít něco přímo z Hollywoodu ;-) To se mi nakonec podařilo. Já i bratr jsme si každý koupili 2 trička (bratr navíc ještě pásek a tu ladičku), ale i na rodinu jsme nezapomněli ;-) Ale zpět k HB. Jakmile se začnete blížit k centru, objeví se tu najednou velký šrumec. Už jsem přestala počítat lidi, kteří nám nabízeli cestu výletním busem po různých trasách. Prakticky Vám tam pořád něco nabízí. Asi největší sranda nastala, když u Hard Rock Cafe postávala partička černochů, která se snažila prodat hudbu rapera, který byl jedním z nich. Za prvé si nevybrali zrovna nejlepší místo k propagaci a za druhé zastavili mého bratra s otázkou, jestli poslouchá hip hop a rap. Můj bratr (zarytý metalista), který měl zrovna na sobě tričko Rammstein, s vyděšeným výrazem odpověděl, že ne! :D I přesto se nechtěl zpěvák nechat odradit a cédo prodat. Já se už mezitím válela smíchy :D Když jsem objevila hvězdu Robina Williamse a Antonia Banderase, musela jsem se u nich vyfotit- to byla nutnost! :D Na HB byla i spousta lidí převlečených za známé filmové postavy. Takže jsem tam potkala třeba Zorra (blízko hvězdy Antonia ;-) ). Když jsem se fotila zrovna u té hvězdy, za bratrem se najednou objevil Spongebob a začal tam šaškovat. On si tam vpoho skákal a bratr o ničem nevěděl :D Pak mu došlo, že tu asi něco nehraje, protože jsem se začala smát. Spongebob počkal, až mu zamávám, pak zahýbal svým velkým nosem, dětinsky se zasmál a zase odskákal pryč :D Máme i fotku se Spidermanem. Dále jste tam mohli potkat legendárního kapitána Černé perly Jacka Sparrowa, Michaela Jacksona, Elvise Presleyho, Elma ze Sezame, otevři se nebo postavy z Hvězdných válek. Jedna postavička po zhlédnutí bratrova trička začala zpívat robotickým hlasem song Amerika od Rammstein :D Na řadě byli i Kodak a Chinese's Theatre, Wax Museum a Madame Tussaund's, kde pěknou chvilku čekáte na to, než se můžete vyfotit s Marilyn Monroe. Na bratra jedna figurína vybafla. Samozřejmě to byl člověk, ale on si toho nevšiml :D Najdete zde i Repleyho Věřte nevěřte nebo Muzeum světových rekordů. Bylo nám ale jasné, že vše navštívit nedokážeme. Přece jen by to chtělo více dní, abychom to všechno stihli. Na HB právě dávají i Beastly s Vanessou Hudgens. Kdybychom tam čekali až do večera, tak bychom ji třeba zahlédli. Ale přežiji, že jsem ji neviděla ;-) Natáčí se tu i slavná show Jimmy Kimmel Live. na HB najdete i spoustu metalových obchodů pro opravdové rockery a metalisty ;-) Samozřejmě nás zajímal i slavný nápis HOLLYWOOD. Až přímo k němu jsme se nedostali, protože tam musíte přímo dojet autem po jedné dálnici. Ale nepotřebuji to vidět zblízka, takhle mi to bohatě stačilo. Pro mě v L.A. byly důležitější věci. Vše podstatné jsem si splnila, což je hlavní. Hollywood Boulevard splnil má očekávání. Po návratu na hotel nám za chvíli (v 7:30) naservírovali večeři jako náhradu za sobotní snídani. Vybrali jsme si gnocchi se špenátem, houbami a sýrem. Když jsme se s plnými žaludky a nabitými zážitky pomalu chystali ke spánku, v hlavě se mi pořád vracela myšlenka, že náš výlet se blíží ke konci, což jsem si ale ve skrytu duše vůbec nechtěla připustit. Později jsem konečně usnula. Přece jen jsme za těch pár dní ušli pěkných pár kilometrů a navíc jsem toho za poslední dny moc nenaspala. Proto jsem se v pondělí probudila až o pů 7 ;-) Snídaně byla na 8 a pokoj se měl vyklidit do 12 hodin. Bratr na chvíli odešel, já si zapnula mp3 a začalo mi odcházet, že už to všechno opravdu končí :-( Rozhodla jsem se, že si po jídle a sbalení kufrů ještě udělám pár fotek okolí a prohlédnu pár obchůdků ve W Third street. To se nakonec ukázalo jako dobrý nápad, protože jsem si ještě stačila koupit náušnice a prstýnek ;-) Právě jsou tam v módě pořádně velké (a těžké) s ornamenty nebo kruhy. Vybrala jsem si ty zlaté kruhy. přece nebudu trápit své uši s nějakými těžkými kousky, ne? Nejvíce mě ale zajímala restaurace Joan's On Third. Název Vám asi nic neřekne. Vím ale, že tam chodí na jídlo (kromě jiných stars) i můj oblíbený Jared Leto, proto jsem to chtěla okouknout ;-) Musím uznat, že Jared má opravdu dobrý vkus ;-) Nejvíce mě zaujala sekce sekce hned naproti vchodu, kde bylo na výběr spoustu druhů sýrů :D Pak už jsem se vrátila do hotelu, protože bylo potřeba vyklidit pokoj. Když jsem ale chtěla odemknout dveře, karta nefungovala. Šla jsem na recepci pro níhradní kartu a po vyklizení všech věcí jsme vyřešili různé formality a po 1. jsme po rozloučení opustili hotel, kde jsme čekali na náš odvoz zpět na letiště. U hotelu byl zaparkován typický americký auťák, tak jsem bratra u něj vyfotila. Ale to už přijel Super Shuttle. Když se pak rozjel, chtělo se mi v tu chvíli zakřičet, ať zastaví, že se mi nikam nechce jet! Věděla jsem, že už ale ale nebyla cesta zpátky. Po cestě jsem ještě stačila udělat pár fotek a natočit, jak vypadá doprava v L.A. Když jsme na letišti vystoupili, bylo mi ze všeho nějak tak smutno, že je už konec. Nedala jsem na sobě ale nic znát a šla najít check-in. Nakonec jsme ve frontě čekali 1 a 1/2 hodiny!Jeden pár s dítětem strašně dlouho zdržoval úplně na všech kontrolách a vymýšlel různé blbosti. Po jejich se začalo tleskat, že už je to konečně vyřešeno :D Pak tam byl také školní zájezd, který letěl 1. třídou. Když na nás přišla, pracovník letiště nás požádal o pasy. Poté, co uviděl, že jsme z ČR, vylovil z paměti pár českých slovíček. Třeba, že jsme z Czech Prague, máme tady pivíčko a knedlíčky :D Z českých měst prý zná Ičín (v překladu Jičín), kde žije Rumcajs v lese Řáholec! :D My na něj koukali, kde to všechno nabral :D Nakonec nám lámanou češtinou popřál šťastnou cestu a hezký den. Jeho přízvuk byl fakt dost vtipný :D Poté jsme pomalu šli na bezpečnostní kontrolu. U vchodu nám dali sáčky na cennosti. To jsem netušila, co mě čeká. U kontroly jsem si samozřejmě musela vyzout i boty. Zkontrolovala jsem si, jestli tam dala vše, co je potřeba. Když si pak ale na konci kontroly převzala věci, zjistila jsem, že chybí můj stříbrný prstýnek, který jsem měla už několik let :-( Byl jako můj talisman. Se security jsme prohledali všechny krabičky a nic nenašli. Podařilo se mi ho ukucat, abych kontrolou mohla projít ještě jednou. Už tam samozřejmě nic nebylo. Takže teď jsem byla bez prstýnku, ale bohatší o zkušenosti a vzpomínky. Tentokrát jsme dostali místa asi v půlce letadla, zase jsme ale neměli skoro žádný výhled z okna. Spolucestující vedle nás uměla česky říct "dobrý den", ale jinak byla dost upovídaná :-( Po startu letadla jsem se v duchu loučila s L.A. Po cestě jsem konečně na chvíli usnula. Dokonce se mi zdál i sen ;-) A co se v letadle podávalo tentokrát? Těstoviny zapečené s kozím sýrem, bulka s pomazánkou, opět muffiny a další pochoutky. A zase nechyběl džus (už ale prostřídán Colou a Spritem ;-) ). Proletěli jsme i turbulencí, kde vítr měl rychlost asi 870 km/h! V Londýně zase byla dost velká bezpečnostní kontrola. Vše proběhlo ok. Když se uzavřel náš gate, čekalo se na bus, který nás zaveze k letadlu. Měl menší zpoždění, tak se nám omlouvali. Po příjezdu busu k našemu letadlu jsme měli vystoupat dovnitř po schodech. V tu chvíli jsem si vzpomněla na různé stars, jak se vždy vítají a loučí. Takže jsem se těsně před vchodem otočila a zamávala si :D Tak jsem se symbolicky rozloučila s Londýnem a vlastně i s celým výletem. V letadle jsem poprvé seděla u okna já! ;-) Během cesty jsme tentokrát dostali nějaké sýrové sušenky. Před půl šestou přistálo letadlo na Ruzyni. V praze byla kontrola i vrácení kufrů rychlejší, takže jsme stihli busem a metrem dojet na nádraží, kde jsme nasedli na vlak, který v 18:45 odjížděl směr Šumperk. Zpátky jsme dorazili o půl desáté. Ve mně se mísily různé pocity. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že mohu být zase doma a přivítat se s rodinou, ale na stranu druhou bych v L.A. přece jen ještě chvíli zůstala. Nechtělo se mi ještě vracet do běžné reality. Doma potom proběhlo pořádné uvítání, sdělování zážitků, dojmů, vybalování kufrů,... Spát se šlo až kolem 3. hodiny ráno :D Ale co vám budu povídat, stejně se mi během noci vybavovaly vzpomínky na předešlé dny ;-) Ještě bych Vám ráda napsala pár řádků o běžném životě v L.A. Začneme třeba u dopravy. Když pominu to, že občas samotní řidiči si nepamatují svou trasu, samotná jízda busem je dobrá. Až vevnitř najdete lístky s jednotlivými trasami, ale některé vozy jsou vybaveny i malými monitory, kde vidíte, kam se jede. Když potřebujete zastavit, podél oken vede takový provázek, za který zatáhnete. A ještě jeden údaj k hromadné dopravě (metrem jsme ale nejeli). Při vstupu do busu Vás řidič nejen pozdraví, ale navíc se i zeptá, jak se máte a během jízdy se i klidně pobaví s cestujícími, při výstupu popřeje hezký zbytek dne! Přišlo mi to sympatické. Vybavte si vaši cestu busem, kdy Vás kolikrát přehlíží, hlavně když vyberou peníze a víc je nezajímá. Jinak je celkově v L.A. dost velký provoz. Dobře řešené jsou tu přechody přes cestu. Pokud můžete jít, nejprve se na ukazateli rozsvítí zelená nebo bílá ruka, a poté se začnou odpočítávat sekundy, kolik času ještě zbývá. Ale nejedná se třeba o 5 vteřin, jak tady v ČR. Mluvíme zde o 15-20 vteřinách. To už máte dost času přejít i 2 přechody, když jsou blízko sebe. Navíc na přechodu nečekáte tak dlouho. Jako mínus zde ale vidím nedostatek laviček. Moc jich v L.A. nenajdete. Místo toho zde máte autobusové zastávky- buď kryté nebo pouze na sezení. Zastávky jsou ale na každém rohu, takže místo na odpočinek tu najdete. Přesto by to chtělo nad tím zapřemýšlet. Dětských hřišť jsme tu v centru viděli hned několik, což mě i překvapilo ;-) Při prohlídce Sunset Blvd. jsme šli kolem hřiště, kde se zrovna hrál fotbal ;-) Příroda, zejména plamy a jiná podobní flóra, se mi také líbila. Za těch pár dní jsme potkali tolik horlivých běžčů, že už jsme to ani nepočítali. Na druhou stranu nebyl problém kolem poledne zahlédnout lidi, kteří si jdou ještě v pyžamu (třeba i se psem) do obchodu nebo na procházku. To já bych se přece jen převlékla :D V obchodech Vás hned při příchodu zdraví a ptají se, jak se máte, ale už jen asi polovina čeká na odpověď. Většina už ale má zájem o to, jestli nám mohou nějak pomoci s nákupem. Co se týká módy, mohli jsme vidět velkou směsici stylů. Pár šílených kreací se tu také našlo :D Když se bratr potkal s jiným metalistou, automaticky se už zdravili známým gestem. Bylo to zajímavé ;-) Celkově tam panuje uvolněná atmosféra. Zajímalo mě, jaké se tam hraje hudba. Nejvíce bylo slyšet: Avril Lavigne, Linkin Park, Enrique Iglesias, Usher, Alicia Keys a další hip hop a rap. Nejčastěji se v rádiích hrál Pitbull s T-Painem a song Hey Baby! Také jsem naprosto pochopila, proč video ke Kings And Queens od 30STM je natočeno právě v L.A. a teď se na něj koukám ještě raději, když jsem vše viděla na vlastní oči. A co mám říct říct na závěr? Slovy se nedá popsat, jak jsem šťastná, že jsem tam mohla být a aspoň na chvíli si vyzkoušet život známých osobností. Při psaní tohoto reportu jsem se neustále v myšlenkách vracela do L.A. Ano, přiznávám se, že mě tohle město naprosto okouzlilo. Už pěkně dlouho bylo mým snem se podívat do Los Angeles, ale nevěřila jsem, že vůbec někdy v životě vkročím na americkou půdu. A najednou se můj sen stal nádhernou skutečností. Ještě dnes si stále nemohu uvědomit, co všechno se za těch pár dní událo. Předcházely tomu měsíce příprav ze strany pořadatelů a měsíce těšení a odpočítávání času do odletu. Zpětně se divím, že jsem to tak dlouho vydržela. Po oznámení, že jsem vyhrála, jsem byla schopná si ihned sbalit kufry a letět. Tak velkou radost jsem měla. Ale to čekání na 3. března 2011 se i tak vyplatilo. Kdybych si měla vybrat, co se mi líbilo nejvíce (což je dost obtížné), zvolila bych si nahrávání ve studiu. Byl to úžasný zážitek! Já i bratr jsme si tento skvělý výlet naprosto užili a nikdy na něj nezapomeneme. Nevím, jestli se v budoucnu podaří někdy vrátit zpět (protože mi L.A. moc chybí), ale moc si to přeji. Kdo ví, třeba se mi to jednou zase vyplní ;-)

Ragosta33

Jak jsem vyhrála cestu do L.A.

17. března 2011 v 12:33 | Ragosta33 |  Los Angeles
Minulý rok v srpnu se mi podařilo vyhrát opravdu skvělou cenu. Ale nebudu předbíhat. Začnu hezky od začátku. Na E2 jsem zaslechala, že se bude pořádat soutěž s názvem "Nastav uši sám sobě- Dostaň ho tam". Vím, to pojmenování zní zvláštně :D A o co vlastně šlo? Možná jste viděli film Get Him To The Greek (český název Dostaň ho tam). Jde v něm o převoz hvězdy do Los Angeles. Proč o tom mluvím? Hlavní výhrou v této soutěži byla právě cesta do L.A. pro 2 osoby na prodloužený víkend! Do tohoto velkoměsta jsem se vždycky chtěla podívat, proto mě ta informace tolik zaujala, že jsem si hned na internetu musela zjistit podrobnosti ;-) A jak probíhala soutěž? Jakmile zazněl song od P!nk, Katy Perry, Metallicy nebo X-tiny, museli jste se dovolat jako 3. a do éteru zazpívat libovolný song od těchto 4 interpretů. Právě oni se objevují ve výše zmíněném filmu. Byla to vlastně taková promo akce k nalákání diváků do kin. Zadání úkolu mi nedělalo problém, zpívání miluji a pro interpreta jsem se rozhodla prakticky ihned. Jelikož P!nk patří mezi mé nejoblíbenější zpěvačky, výběr byl jasný. Gratuluji těm, kteří uhodli, kterého z daných interpretů jsem zvolila ;-) Zbývalo už jen najít ten správný song. Nejraději mám právě píseň I Don't Believe You, proto mě napadlo, že to bude pro mě to pravé. 9. srpna okolo 11. hodiny jsem se jako úplně 1. dovolala do této soutěže, pak jsem do éteru zazpívala refrén mého oblíbeného songu a byla zařazena mezi semifinalisty. Každý den mohli být až 4 soutěžící. Jelikož ale někteří nedodrželi pravidla, konečný počet soutěžících se lišil. Nepamatuji si už tedy přesně, kolik jich nakonec bylo, ale soutěž probíhala celý týden. Až bylo odzpíváno, začalo na internetu hlasování. 17. srpna večer mi přišla sms z E2, že mám být další den na telefonu, protože jsem se dostala do "šiřšího výběru" ve finále. Sms jsem četla těsně předtím, než jsem chtěla jít spát. Dokážete si určitě představit, že jsem toho v noci rozhodně moc nenaspala. Už jsem byla zvědavá, jak to všechno dopadne. Dodneška mě mrzí, že jsem zrovna v den vyhlašování musela být v práci. Těsně po 8:45 se začali v rádiu bavit, že budou postupně obvolávat všechny finalisty, kteří jsou nejblíže k výhře. Chtěli nás prostě ještě více napínat. Dále řekli, že nejprve zavolají slečně. Když se za pár vteřin na mém telefonu objevilo, že volá E2, krve by se ve mně nedořezal! Samozřejmě se mě vyptávali, co jsem zpívala a kde jsem byla zatím nejdále na dovolené. Moje odpověď byla, že v Itálii. Na to, co přišlo potom, nikdy v životě nezapomenu! Následovala věta:"Víš, co ti řeknu? Získala jsi nejvíce hlasů a letíš do Los Angeles!!!" V tu chvíli jsem byla jako v tranzu, měla jsem úplně husí kůži, v očích slzy, nemohla jsem skoro mluvit a málem to se mnou seklo ;-) I v tuto chvíli jsem ale dokázala poděkovat všem za hlasy. Při otázce, jak se cítím, jsem odpověděla, že dobře. Jak také jinak, když jsem zrovna vyhrála. Pak tam padla hláška, že buď jsem zrovna spolkla lžičku, nebo jsem úplně mimo :D Jasně, že to byla ta druhá varianta. Už jsem z toho byla totálně hotová, ale oni se mě ještě vyptávali. Když konečně skončil hovor, byla jsem fakt ráda. Za chvíli už volala maminka, která vše slyšela v rádiu, a gratulovala mi k výhře. Doma mě potom všichni přivítali jako VIP hvězdu a vše oslavili ;-) Myslela jsem si, že poletím v co nejbližší době. Když mi pak ale zavolali z rádia, že se mi příští týden ozvou lidi, co to organizují, bylo jasné, že zase tak žhavé to nebude. Později jsem se dozvěděla, že termíny k odletu jsou v lednu, březnu a květnu roku 2011. Jelikož jsem chtěla dát tento výlet svému bratrovi jako dárek k maturitě, zvolila jsem nakonec březnový termín. Následovaly měsíce příprav a domluv se zahraniční známou producentskou agenturou. Kromě už zmiňované cesty do L.A. (tedy zpátečních letenek) jsem vyhrála ubytování v hotelu i se snídání, původně i odvoz limuzínou z a na letiště (což se později proměnilo na větší dodávku), zapůjčení auta na celou dobu pobytu (na tuto cenu jsem ale neměla nárok, protože minimální věk pro splnění všech podmínek byl věk 25 let!), rezervace a večeře ve vyhlášené restauraci The Ivy, ale hlavně možnost navštívit nahrávací studio, kde si natočím vlastní cover předem vybraného songu za přítomnosti známého producenta. Docela zajímavá výhra pro holku z Moravy, která měla trochu (dobře, tak hodně :D ) štěstí, co říkáte? Jak řekla moje kamarádka Míša, je to ta nejlepší výhra, kterou zatím E2 zprostředkovala. A já s ním musím souhlasit. Byla to prostě bomba! Tak to je příběh o tom, jak jsem se dostala k této skvělé výhře. V pokračování se dozvíte o našem pobytu v L.A.

Vaše Ragosta33

Narozeniny blogu!

12. března 2011 v 17:33 | Ragosta33 |  From you to me a naopak
Dnes jsou to přesně 4 roky od založení mého blogu! Tak čas tak strašně utíká, že se tomu ani nechce věřit. Pamatuji si, že jsem na začátku napsala článek o The Rasmus. Po roce jsem ale objevila jinou skupinu- 30 Seconds to Mars. Dnes je mou nejoblíbenější právě ona, proto zde o ní najdete nejvíce informací. Doufám, že mi i nadále zachováte svou přízeň a budou se Vám mé články líbit. Moc Vám děkuji!

Ragosta 33